Uhlíře mají začerněné jen jméno, od milířů, které se tu před staletími pálily asi na deseti místech. Vzdušným kaňonem protahuje vítr s vůní lesního ozónu. Zbytky bývalého vývozního artiklu, dřevěné uhlí, se ještě někdy najdou při orbě.
O bývalé slávě vesnice, kde žilo v roce 1890 258 obyvatel, si může dnešních 15 trvale bydlících nechat zdát. Ne už tolik o těžké dřině, s jakou lidé bez jakékoliv mechanizace obdělávali kopce až nahoru, jen s kravičkami. Louky na stráních byly plné vonného koření, vesnice oplývala mlékem, široko daleko nejkvalitnějším. Ve zdejší škole, definitivně uzavřené roku 1964, se za dětství paní Vlasty Marksové scházelo 45 dětí. Vyrůstaly na zdravém vzduchu mimořádně nadané a otužilé. Mnoho jich chodilo pěšky do reálky do Nové Paky a později studovalo na vysoké škole.
Obchod by se v Uhlířích neuživil. Díky ochotě pana Kynycha z Pecky, který hned druhý den přiveze objednané zboží, a díky péči mladých, kteří zásobují své rodiče, Uhlířští nouzí netrpí. Lidé tu vždycky táhli za jeden provaz, když bylo třeba, přiložili ruku ke společnému dílu. Důkazem toho je obecní vodovod. Jen k domku paní Marksové proudí výtečná lesní samospádová voda. Kulturní místnost tu není, ale sousedé se rádi navštěvovali a pokud mohli, slavili společně svátky a narozeniny. Spojení obstarává ochotný pan Dubec, který roznáší noviny.Místní chalupáři, většinou z Prahy, žijí ve svém světě cílevědomé práce a soustředěného odpočinku.
V Uhlířích je všude do kopce. I buclaté valdovské krávy šplhají za pastvou po stráních jako kamzíci. Horský ráz obce dokazuje i to, že za předělem Horní Nové Vsi je o kabát více. Když je nejhůř, zasáhne pohotově pan Faltejsek a traktorem sníh vyhrne.
Až i vás zavede cesta do Uhlířů, zastavte se uprostřed vesnice u krásné zvoničky. Napijte se ze studánky s čistou zdravotní vodou. Nahoře u lesa postůjte chvíli před něžnou barokní sochou Královny máje, chráněnou dvěma vysokými lipami. V duchu se s úctou skloňte před uměním a zbožností našich předků, kteří ji se roku 1730 postavili na poděkování za záchranu z plamenů dávného požáru.
Pak se otočte – a zůstanete v úžasu stát. Na panoramatickém obraze protějších strání, mezi stromy a keři, pestrobarevné domky, uprostřed mezi dvěma zalesněnými úbočími vsazen rubín peckovského hradu. Svět ticha a slunce, rušený jen turisty, putujícími po žluté značce mezi Bělohradem Novou Pakou. Svět, podbarvený na jaře hučením vod, na podzim úrodou hub a aut, kterých tu u lesa tiše čeká i dvacet a víc.
Vesnice, sužovaná zejména na přelomu 19. a 20. století povodněmi i suchem, požáry a dokonce i zemětřesením, odpočívá dnes v poklidu, vyhřívá se na výsluní pod lesy.
Přejeme i vám, naši milí starší spoluobčané v Uhlířích, klidný a pokojný odpočinek, slunný podzim života. A výzva vám mladším – vesničce s tak kouzelným okolím by slušelo více pořádku a méně plevele a neposečených míst. Ať plně platí to, co přiznává spis „Z pamětí obce Uhlíře“: „My, co jsme z vesnice odešli, se tam rádi vracíme, neb nikde není tak krásně jako u nás doma.“
Bělohradské list, roč.II., číslo 3/2002