Bylo mně nějakých sedm nebo osm let, chodil jsem do školy i za školu a hodně četl. Četl jsem pořád a všude. Ve škole tajně pod škamny, v noci, když rodiče usnuli, s baterkou pod duchnou.

A jednou se nás pan učitel zeptal, čím bychom chtěli být, až ukončíme školu. Jeden za druhým spolužáci uváděli nejrůznější povolání, většinou stejná nebo podobná, jaká vykonávali jejich rodiče. Když přišla řada na mě, povstal jsem a pevným hlasem odpověděl: „Námořníkem!" Pan učitel zjihl a napřáhl svou kosmatou paži: „Nejradši bych ti jednu…!" Místo facky hbitě sáhl pod lavici a vytáhl Patnáctiletého kapitána.

Tu knížku jsem přímo miloval. S Poutníkem jsem brázdil moře a oceány, s Dick Sandem, paní a panem Weldonovými prožíval každičký krok a hltal každé jejich slovo, s bratránkem Benediktem studovat exotické motýly, nenáviděl zloducha Harrise a fandil černému obru Herkulovi a psovi Dingovi. A pan učitel, namísto coby mě pochválil, že čtu, nadechl se: „Zabavuje se!" Jestli mi tu knížku vrátil, to už si nepamatuji, ale rozpomínám se, že když jsem přišel domů, vytáhl jsem z knihovny Bílou velrybu. Kniha to byla velikánská a tlustá, takže by se ani pod lavici nevešla, přesto jsem ji pořád nosil u sebe. V tašce, místo učebnic.

Čtení to bylo napínavé, i když všemu jsem tak docela nerozuměl. O to víc mě kniha přitahovala jako magnet. Kapitán Achab, lodní důstojníci Starbuck a Stubb, černý harpunář Dagů a indián Taštego, ale především potetovaný Kvíkveg a tajuplný Moby Dick. Každou volnou chvilku jsem trávil na palubě Pequody, obden otec vyměňoval baterie svítilny. Prožil jsem na té lodi pořádný kus života, až jsem poté v hloubi knihovny objevil Robinsona Crusoe, námořníka z Yorku, a sluhu Pátka, jehož otec byl pohan a kanibal.

A už po prvních stránkách jsem se těšil na to, až zase pana učitele napadne zeptat se nás, čím bychom chtěli být, až ukončíme školu. Dlouhé chvíle jsem doma před zrcadlem vykřikoval do ticha šeré chodby: „Trosečníkem…!" Den ode dne jsem to vylepšoval, až jsem usoudil, že je to dokonalé. Ani pan učitel nezklamal. Neuplynulo ani čtrnáct dní, a otázka byla opět nastolena. Nechápal jsem to a nechápali to ani ti druzí, nepočítaje ty, kteří nechápali vůbec nic. A stejně jako před čtrnácti dny, všichni opakovali to samé, ale když přišla řada na mě, pan učitel nepohnul ani brvou a sáhl pod lavici. A protože žádnou knihu nenašel, zbrunátněl: „Tak čím chceš být?!" Nebyla to otázka, byla to výzva. Nadechl jsem se, tak jak jsem si to nacvičil před zrcadlem, a odpověděl: „Kanibalem!"

Ta improvizace mě napadla jen tak zčistajasna, neboť jsem se domníval, že kanibal je nějaké neobvyklé povolání, o němž ani pan učitel nemá potuchy. Zřejmě ale měl, neboť rukou ukázal na dveře a zasípal: „Ven!!!" A tak jsem zbytek vyučovací hodiny prostál na chodbě. A poněvadž jsem tam trávil stále více času, úměrně tomu se snižovala i moje známka z mravů.

Láska ke knihám
Naopak láska ke knihám vzrůstala. O mořích, oceánech, námořnících a korzárech, o plachetnicích a velrybách jsem přečetl snad vše, co bylo kdy napsáno. Přesto jsem se námořníkem – a tím pádem ani trosečníkem – nestal, a co se kanibalismu týká, v době dospívání a vzpoury hormonů jsem k němu inklinoval. Tehdá se totiž dívkám neříkalo miluji tě, ale žeru tě. A tak jsem je žral jaksepatří, protože, jak známo, s jídlem rostla chuť.

Bylo mně nějakých čtyřicet let, když jsem se poprvé na vlastní oči a kůži seznámil s mořem. Moře se jmenovalo Středozemní a bylo modré jako nebe, vlahé a hebké jako jarní vánek, a až do hlubin průzračné jako křišťál. Přesto mě zklamalo už v Monte Carlu, to když jsem vyšplhal na skálu vyčnívající z moře, abych si splnil svůj dávný sen navštívit Oceánografické muzeum, které založil a jehož ředitelem byl Jacques-Yves Cousteau. Kolik jen knih jsem od něho přečetl.

Jiří Sehnal (ukázka z připravované knihy)

pokračování článku na webu Jičínského deníku