rodina Vojtíškova

Rodina Vojtíškova   1942-2002

     Pocity tajemna, hrdinství, odvahy a zrady jsem jako kluk vnímal, když jsem při cestě ze školy pravidelně míjel pamětní desku připomínající tragédii bělohradské rodiny Vojtíškovy. Dozvídal jsem se informace o parašutistech, atentátu na Heydricha, zrádci Čurdovi a období heydrichiády, jednoho z nejkrutějších období historie českého národa.
     Vloni, v době, kdy jsem uvažoval o tématech pro Bělohradské listy, zazvonil telefon a v něm se ozvalo: “Jana Vojtíšková, dobrý den, mohla bych Vás navštívit?“ Při osobním setkání se sympatickou ženou, dcerou fašisty umučených Jana a Kristiny Vojtíškových, jsem se pak dozvěděl mnohé další o hrůzách války i o osudech jediného potomka rodiny Vojtíškových.

     Vraťme se však o šedesát let zpět do válečného roku 1942. Osudného rána 17. června zastavili u rodinného domku Vojtíškových gestapáci se silným policejním doprovodem. Zatkli tiskaře Jana Vojtíška, jeho ženu Boženu i dceru Boženku, která měla týden před svatbou. Pro syna Jana, který byl ženatý a měl půlroční dcerku Janičku, dojeli do jeho bytu u Bažantnice, druhého syna Adolfa zatkli na Horkách u Staré Paky, odvlekli i Boženčina snoubence Jelínka, který pracoval na Okresním úřadě v Mnichově Hradišti.
     Janova žena Kristina s malou Janičkou odjela po zatčení příbuzných ke svým rodičům do Starých Benátek Zde se schovala u kamarádky Anny,  která byla manželkou tajemníka městského úřadu Karla Řípy. O dva měsíce později zapadly dveře pankráckého vězení i za ní, stejně jako za zřízencem Vojtíškovy tiskárny Jaroslavem Trojánkm. Ten jako jediný ještě uviděl Bělohrad, když ho gestapáci přivezli, aby jim na Homolce ukázal místo, kde zakopal anglickou pistoli mladého Jana Vojtíška.
     Zatčení Vojtíškových způsobilo v Bělohradě zděšení. Tiskli snad letáky, potravinové lístky či falešné průkazy? Nebo měli něco společného s atentátem na říšského protektora Heydricha? Až po válce se objasnilo, že mladý Jan Vojtíšek byl zapojen do ilegální organizace a zajišťoval úkryt shozeným parašutistům. Legendární inzerát: „Koupím slovník jazyka českého. Nabídky na adresu Jan Vojtíšek, Lázně Bělohrad 354“, který vyšel začátkem května 1942 v Národní politice, přivedl ty, kteří měli ukončit život říšského protektora, do Bělohradu.
     Jak se celá věc prozradila a jaký byl další osud rodiny Vojtíškovy, vysvětlil po válce Dr. Jan Jína, který byl spoluvězněm Jana Vojtíška staršího v terezínské pevnosti: „Důvěřivost ve slovo Frankovo, že nebude nikdo trestán, kdo se včas přihlásí, že poskytl neznámé osobě nocleh v kritické době kolem Heydrichova atentátu, byla hlubokým omylem a chybou přítele Vojtíška. Ještě v Terezíně si neuvědomoval situaci svou a své rodiny. Pochopil asi až v tom říjnovém večeru 1942, kdy s více než stem kamarádů, ranami zkrvavených, byl postaven on a jeho rodina do transportu, za několik dní odpraveného do Mauthausenu.“ Svou roli sehrál i nechvalně proslulý zrádce Karel Čurda, parašutista ze skupiny Out distance nadporučíka Adolfa Opálky. Den před zatčením rodiny Vojtíškovy se dal Čurda na cestu zrady. Gestapáků udal atentátníky Gabčíka a Kubiše, prozradil i úkryty v Pardubicích, Plzni, Bělohradě, Praze.
     Přesné osudy jednotlivých členů rodiny nejsou úplně známy, přišla pouze zpráva o tom, že Kristina Vojtíšková a Jaroslav Trojánek byli popraveni 24. října 1942 v Mauthausenu. Ostatní jsou v seznamu 252 osob, které stanný soud v Praze odsoudil 29. září.1942 k trestu smrti.
    Ani malou Janičku, která strávila podzim 1942 u rodiny Řípových, nenechali gestapáci na pokoji. 23. listopadu ji převezli do nemocnice v Krči, kde měla společně s dětmi z Lidic sloužit k pokusům a k následné likvidaci. Jana v Krči prodělala mnoho těžkých nemocí a byla psychicky i fyzicky mučena. Řípovi však stále sledovali za cenu obětí i obrovského rizika její osud a v květnu 1945 dostali od Červeného kříže zprávu, že si ji mohou vyzvednout. Téměř tří a půl letá Jana se tak vrátila do Benátek. Byla velmi zubožená, skoro holohlavá, neuměla téměř chodit, znala jen několik německých slov, stále se bála a byla nedoslýchavá. Od levého ucha až k hrtanu měla řez sešívaný kovovými sponami. Ještě v 6 letech ji lékaři jednu sponu ze řezu vytáhli. Řípovi se navíc dozvěděli, že prodělala oboustranný zápal plic, tuberkulosu, tyfus a paratyfus, že má poškozené ledviny. Do školy tak začala chodit až v 8 letech a do 11 let byl její zdravotní stav kritický.
     Za velké starostlivosti pěstounů a péče lékařů absolvovala základní školu a díky baletnímu nadání začala studovat konzervatoř. Během studia však podstoupila několik ušních operací a zdravotní stav ji nedovolil školu dokončit. Jana Vojtíšková, později provdaná Rejhonová, pracovala jako administrativní pracovnice v benátském Karborundu a v trenérské roli se věnovala krasobruslení a rychlobruslení. Má dvě děti - třiatřicetiletého syna Josefa a osmadvacetiletou dceru Janu, která po ní zdědila pohybové nadání a věnovala se na vrcholové úrovni krasobruslení. „Mně sport pomohl překonat mnohé těžké chvíle a zdravotní problémy,“ vzpomíná dnes Jana Vojtíšková-Rejhonová, jejímž snem je vrátit se do Lázní Bělohradu.
     Ještě v době okupace považovali bělohradští vlastenci za svou první povinnost objasnit osud nacisty vyvražděné rodiny Vojtíškovy a důstojně uctít její památku. To se jim podařilo slavnostním odhalením pamětní desky, kterého se zúčastnila i malá Janička společně se svými pěstouny Annou a Karlem Řípovými.