Raisova cesta na Zvičinu
ZpětRaisův kraj, Raisova cesta…
Karel Václav hodně psal o kraji mezi hořickými Chlumy a Krkonošemi, o kraji, jemuž vévodí majestátný vrch Zvičina(671 m n.m.). Vydejme se tedy z Lázní Bělohradu na tento kopec. Deset kilometrů nás povede žlutá turistická značka cestou, která je po bělohradském rodákovi pojmenována. Pojďme v jeho stopách.
Z Bělohradu na Vřesník
Je to taková lázeňská vycházka kolem Pardoubku, který se po odbahnění leskne čistou vodou. Zmizely rákosiny, modrá hladina láká ke koupání. Snad tato investice pomohla rybníku natolik, aby mohl sloužit k rekreaci a koupání jako kdysi. Možná by stálo za to uvažovat o zřízení nových kabinek a sociálního zařízení…
Silničkou mezi poli přicházíme do Brtve, malebného satelitu lázeňského městečka, o kterém jsme psali v minulém čísle Bělohradských listů. Bývala tu vyhlášená hospoda U Fléglů, kterou dnes už znají jen pamětníci. Bohužel, po krátkém životě zanikla i hospoda, zřízená v 80. a 90. letech v bývalé škole. Za Brtví, kde stoupá cesta do svahu, se otevře nádherný pohled na bělohradskou kotlinu a hořické Chlumy, pohled, který nás bude provázet téměř po celou cestu na Zvičinu (viz barevná obálka BL č.3/2003). Odtud vastoupáme na Vřesník. Přímo proti nám stojí památník mužům padlým v první světové válce, jako připomínka, že rozpadající se monarchie verbovala na svou záchranu každého, ať byl odkudkoli. Na návsi pak stojí pomníček těm, které si vzala válka druhá, tektéž světová. Vřesník má asi stovku obyvatel. Práce tady není, musí se za ní jinam, stejně jako na nákupy. O kraji psal místní rodák Jan Vřesnický Nálevka, básník a spisovatel.
Z Vřesníku na Borek
Za poslední Vřesnickou stodolou,kde se značená cesta trochu ztrácí, se nám otevře panorama nevídané krásy. Pohled vlevo na majestátné hradiště Kalských valů v pozadí se Sněžkou nás nenechá na pochybách, proč si naši předkové vybrali ke své ochraně právě toto místo. Pod strání se vine podél Bystrého potoka silnička do Kalu, kterou vozívali sedláci obilí do mlýnů postavených na potoce. První, zvaný Vřesnický mlýn, býval přímo pod strání. V roce 1888 vyhořel. Je znám jako Lelkova drtírna skla. Druhý, zvaný Kalský, (dnes Špůtův) stojí výše proti proudu. Třetí, zvaný Bystrý, vyhořel nedávno. Ale zpátky na trasu: než se vydáme po stráni, na které je dnes sjezdovka dolů, k domkům zvaným „Na Lukách“, podívejme se přímo na kopec před sebou: na jeho vrcholku stojí kamenný sloup s položenou knihou. Toto místo se jmenuje Raisova kniha.
Výchozím bodem k cestě do stráně je zdánlivě opuštěná zastávka autobusu s krásným místopisným názvem „Borek-Bezník-Luka“; autobus tu skutečně jezdí: ráno v 6,32 a odpoledne v 15,38. Od Raisovy knihy se znovu otvírají pohledy na hořické Chlumy. Všimněte si bukových porostů na okolních stráních a sejděte zpět na silničku, která vás přivede na křižovatku: doprava na Borek, rovně na Bezník. Nad prudkou strání v klínu silnic stávalo staré tvrziště. Odbočte ze žluté značky a dejte se doprava na Borek, čítající dnes 48 stálých obyvatel. Za povšimnutí stojí kamenný kříž a dřevěná zvonice. Za války kdosi nařídil zvon odstranit. Zůstalo jen žalující srdce, na něž dnes zvoní vítr. Vedle obecního úřadu stojí javor, a pod ním kamenná lavice s nápisem Raisův pohov. Původně, když na ní spisovatel sedával, stávala pod silnicí u velkého vazu (jilmu) Jilm porazili a lavici přestěhovali. Dobrá, alespoň se zachovala.
Z Borku na Zvičinu
Až si posedíte a pokoukáte, vydáte se dál: na návsi doleva (kdo neví, ať se zeptá) směrem na Podemladí. Na vršíčku spatříte jeden z nejkrásnějších pohledů na Zvičinu. U osamoceného stavení pod lesem, kde se říká „Na Podemladí“, stojí památná lípa, která se na spisovatele určitě ještě pamatuje. Teď se zdá být Zvičina velmi blízko. Ale není to tak úplně pravda. Ještě musíte po cestě lesem k silnici a pak projít celou vesnicí Zvičinu. Do války byla osídlena především Němci, dnes by byla zřejmě pustá, kdyby zde nevládli chalupáři. I z bývalé školy je dnes rekreační objekt. Raisova chata na Zvičině
Původně zde stával hostinec, který postavil v r. 1891 Josef Machek – Patcelt; měl jednu hostinskou místnost a kuchyňku. Roku 1898 koupila hostinec Národní jednota severočeská s tím, že hostinec rozšíří a upraví. Přestože sem chodili převážně Češi, podařilo se Němcům v tomto záměru zabránit. Němci drželi především západní a severní stranu kopce. Aby znemožnili výhled na Krkonoše, vysázeli les a sever zatemnili. V r. 1900 koupil chatu Klub českých turistů v Praze. Došlo k rozšíření chaty a v roce 1923 byl zakoupen hvězdářský dalekohled, zvětšující 100x. 29.května byla odhalena pamětní deska a chata slavnostně přejmenována na „Raisovu chatu“. Po záboru pohraničí musel nájemce Josef Šubr místo opustit a chata za války zpustla. 6.července 1945 došlo k jejímu znovuotevření. Po r. 1948 chatu převzaly Restaurace a jídelny. Dnes je nájemcem chaty rodina Stuchlíkova. Je zde otevřeno od středy do neděle.
Zpátky po žluté. Po cestě dolů, až pod vesnici Zvičinu, je cesta zpátky stejná. Pak je třeba odobčit vpravo na polní cestu. Ta vás přivede k lesu. Tím projdete a stanete na místě zvaném „Pod Vyše-hradem“. Před vámi se objeví Bezník. Dojdete do vesnice a dáte se doprava na náves. Malebná ves s 22 obyvateli vás přivítá se zarážejícím poklidem. Kamenný kříž, dřevěná zvonice, socha P. Marie a spousta krásných chalup. Jen uprostřed vesnice kdosi přestavuje selskou usedlost způsobem „můj dům, moje hrad“. Občerstvit se můžete v restauraci Na kovárně.
Z Bezníku do Lázní Bělohradu
Od křižovatky pod Bezníkem půjdeme do Bělohradu stejnou cestou; znavený turista se může ještě zastavit na Vřesníku v příjemné hospůdce, aby před posledním úsekem nabral sil a naposledy pohlédl do bělohradské kotliny.
Ta cesta, pojmenovaná po spisovateli Raisovi, je také trochu návratem k přírodě a k historii kraje,stejně jako uklidněním v dnešní rychlé době. Zdrávi došli…
Karel Václav hodně psal o kraji mezi hořickými Chlumy a Krkonošemi, o kraji, jemuž vévodí majestátný vrch Zvičina(671 m n.m.). Vydejme se tedy z Lázní Bělohradu na tento kopec. Deset kilometrů nás povede žlutá turistická značka cestou, která je po bělohradském rodákovi pojmenována. Pojďme v jeho stopách.
Z Bělohradu na Vřesník
Je to taková lázeňská vycházka kolem Pardoubku, který se po odbahnění leskne čistou vodou. Zmizely rákosiny, modrá hladina láká ke koupání. Snad tato investice pomohla rybníku natolik, aby mohl sloužit k rekreaci a koupání jako kdysi. Možná by stálo za to uvažovat o zřízení nových kabinek a sociálního zařízení…
Silničkou mezi poli přicházíme do Brtve, malebného satelitu lázeňského městečka, o kterém jsme psali v minulém čísle Bělohradských listů. Bývala tu vyhlášená hospoda U Fléglů, kterou dnes už znají jen pamětníci. Bohužel, po krátkém životě zanikla i hospoda, zřízená v 80. a 90. letech v bývalé škole. Za Brtví, kde stoupá cesta do svahu, se otevře nádherný pohled na bělohradskou kotlinu a hořické Chlumy, pohled, který nás bude provázet téměř po celou cestu na Zvičinu (viz barevná obálka BL č.3/2003). Odtud vastoupáme na Vřesník. Přímo proti nám stojí památník mužům padlým v první světové válce, jako připomínka, že rozpadající se monarchie verbovala na svou záchranu každého, ať byl odkudkoli. Na návsi pak stojí pomníček těm, které si vzala válka druhá, tektéž světová. Vřesník má asi stovku obyvatel. Práce tady není, musí se za ní jinam, stejně jako na nákupy. O kraji psal místní rodák Jan Vřesnický Nálevka, básník a spisovatel.
Z Vřesníku na Borek
Za poslední Vřesnickou stodolou,kde se značená cesta trochu ztrácí, se nám otevře panorama nevídané krásy. Pohled vlevo na majestátné hradiště Kalských valů v pozadí se Sněžkou nás nenechá na pochybách, proč si naši předkové vybrali ke své ochraně právě toto místo. Pod strání se vine podél Bystrého potoka silnička do Kalu, kterou vozívali sedláci obilí do mlýnů postavených na potoce. První, zvaný Vřesnický mlýn, býval přímo pod strání. V roce 1888 vyhořel. Je znám jako Lelkova drtírna skla. Druhý, zvaný Kalský, (dnes Špůtův) stojí výše proti proudu. Třetí, zvaný Bystrý, vyhořel nedávno. Ale zpátky na trasu: než se vydáme po stráni, na které je dnes sjezdovka dolů, k domkům zvaným „Na Lukách“, podívejme se přímo na kopec před sebou: na jeho vrcholku stojí kamenný sloup s položenou knihou. Toto místo se jmenuje Raisova kniha.
Výchozím bodem k cestě do stráně je zdánlivě opuštěná zastávka autobusu s krásným místopisným názvem „Borek-Bezník-Luka“; autobus tu skutečně jezdí: ráno v 6,32 a odpoledne v 15,38. Od Raisovy knihy se znovu otvírají pohledy na hořické Chlumy. Všimněte si bukových porostů na okolních stráních a sejděte zpět na silničku, která vás přivede na křižovatku: doprava na Borek, rovně na Bezník. Nad prudkou strání v klínu silnic stávalo staré tvrziště. Odbočte ze žluté značky a dejte se doprava na Borek, čítající dnes 48 stálých obyvatel. Za povšimnutí stojí kamenný kříž a dřevěná zvonice. Za války kdosi nařídil zvon odstranit. Zůstalo jen žalující srdce, na něž dnes zvoní vítr. Vedle obecního úřadu stojí javor, a pod ním kamenná lavice s nápisem Raisův pohov. Původně, když na ní spisovatel sedával, stávala pod silnicí u velkého vazu (jilmu) Jilm porazili a lavici přestěhovali. Dobrá, alespoň se zachovala.
Z Borku na Zvičinu
Až si posedíte a pokoukáte, vydáte se dál: na návsi doleva (kdo neví, ať se zeptá) směrem na Podemladí. Na vršíčku spatříte jeden z nejkrásnějších pohledů na Zvičinu. U osamoceného stavení pod lesem, kde se říká „Na Podemladí“, stojí památná lípa, která se na spisovatele určitě ještě pamatuje. Teď se zdá být Zvičina velmi blízko. Ale není to tak úplně pravda. Ještě musíte po cestě lesem k silnici a pak projít celou vesnicí Zvičinu. Do války byla osídlena především Němci, dnes by byla zřejmě pustá, kdyby zde nevládli chalupáři. I z bývalé školy je dnes rekreační objekt. Raisova chata na Zvičině
Původně zde stával hostinec, který postavil v r. 1891 Josef Machek – Patcelt; měl jednu hostinskou místnost a kuchyňku. Roku 1898 koupila hostinec Národní jednota severočeská s tím, že hostinec rozšíří a upraví. Přestože sem chodili převážně Češi, podařilo se Němcům v tomto záměru zabránit. Němci drželi především západní a severní stranu kopce. Aby znemožnili výhled na Krkonoše, vysázeli les a sever zatemnili. V r. 1900 koupil chatu Klub českých turistů v Praze. Došlo k rozšíření chaty a v roce 1923 byl zakoupen hvězdářský dalekohled, zvětšující 100x. 29.května byla odhalena pamětní deska a chata slavnostně přejmenována na „Raisovu chatu“. Po záboru pohraničí musel nájemce Josef Šubr místo opustit a chata za války zpustla. 6.července 1945 došlo k jejímu znovuotevření. Po r. 1948 chatu převzaly Restaurace a jídelny. Dnes je nájemcem chaty rodina Stuchlíkova. Je zde otevřeno od středy do neděle.
Zpátky po žluté. Po cestě dolů, až pod vesnici Zvičinu, je cesta zpátky stejná. Pak je třeba odobčit vpravo na polní cestu. Ta vás přivede k lesu. Tím projdete a stanete na místě zvaném „Pod Vyše-hradem“. Před vámi se objeví Bezník. Dojdete do vesnice a dáte se doprava na náves. Malebná ves s 22 obyvateli vás přivítá se zarážejícím poklidem. Kamenný kříž, dřevěná zvonice, socha P. Marie a spousta krásných chalup. Jen uprostřed vesnice kdosi přestavuje selskou usedlost způsobem „můj dům, moje hrad“. Občerstvit se můžete v restauraci Na kovárně.
Z Bezníku do Lázní Bělohradu
Od křižovatky pod Bezníkem půjdeme do Bělohradu stejnou cestou; znavený turista se může ještě zastavit na Vřesníku v příjemné hospůdce, aby před posledním úsekem nabral sil a naposledy pohlédl do bělohradské kotliny.
Ta cesta, pojmenovaná po spisovateli Raisovi, je také trochu návratem k přírodě a k historii kraje,stejně jako uklidněním v dnešní rychlé době. Zdrávi došli…
