Vladimír Záboj Vaina
ZpětS hlavou skloněnou proti vichřici se Bohumil Hanč úporně probíjel po trati a statečně běžel do prudkého svahu. Kontrolor na Violíku, dr. Vaina, viděl, že hodinu za Hančem nikdo neprojel, že tedy patrně všichni vzdali, a chtěl to Hančovi oznámit. Bylo 11 hod. 52 min. Ale vichřice ho div nesrazila a rvala mu slova od úst. Mával rukama, aby na sebe Hanče uporzornil. Hanč jen na okamžik zpomalil tempo, když zahlédl pořadatele prodírajícího se sněhem, ale pochopil jeho pohyby jako upozornění na směr trati. Zdvihl ruku na znamení, že rozumí, křikl na pozdrav a mohutným odpichem sjel ze srázu. Marně na něho doktor Vaina křičel: „Hanči! Nikdo už nejezdí! Počkej, Hanči!“ Hanč zmizel v mlze.
Úryvkem z knížky Františka Kožíka Synové hor jsme si připomněli tragédii, která se odehrála na hřebenech Krkonoš před devadesáti lety, 24. března 1913. Krutý osud lyžařů Hanče a Vrbaty, které nám připomíná i stejnojmenný film či mohyla na Zlatém návrší, je dostatečně znám. Kdo však byl Dr. Vaina, poslední kontrolor na trati závodu, který ještě mohl tragédii zabránit? Pátrání nás dovede až do Lázní Bělohradu, kde dr. Vaina působil v letech 1943 až 1945 jako starosta města!
JUDr. Vladimír Záboj Vaina se narodil v roce 1876 v Mladé Boleslavi. Po studiích práv působil v letech 1901 až 1908 jako místodržitelský koncipista v Karlíně a v roce 1908 se stal okresním komisařem v Turnově, kde působil až do roku 1921. V tomto roce se stal okresním hejtmanem v Semilech a v této funkci setrval do roku 1928, kdy byl přeložen jako okresní hejtman do Vrchlabí. Podle dokladů uložených ve Státním okresním archivu v Semilech, byl Dr. Vaina typickým úředníkem, za I. světové války mu bylo uděleno vyznamenání za zásluhy, ale často byl označován za byrokrata. Například v roce 1919 vyšel v časopise Rodný kraj článek „Z byrokrata socialista“, v němž napadají Vainu agrárníci a píší o něm: „V době válečné byl upjatým byrokratem, bázlivě reagujícím na vše, co bylo národní a protivídeňské...“
Do Bělohradu se Dr. Vaina společně s manželkou, spisovatelkou a malířkou Magdou Bílou, vlastním jménem Vlastou Ebenhochovou, přestěhoval v roce 1936 a společně žili v domku čp. 32 na tehdy Masarykově náměstí. Do jeho dalších osudů zasáhla II. světová válka. 16. března 1943 bylo v Bělohradě rozpuštěno obecní zastupitelstvo a zvolena správní komise, v jejímž čele byl právě JUDr. Vaina. Jejími dalšími členy byli Fr. Kučera, Ing. Ambros, E. Bechtold a Fr. Pech, později místo něho J. Bareš. V tomto složení působila až do 29.4.1945, kdy Dr. Vainu vystřídal Ing. Ambros. Bohužel v kronice Lázní Bělohradu není o Dr. Vainovi ani zmínka, takže musíme vyjít z vyprávění pamětníků.
Na Dr. Vainu vzpomíná především učitel František Koubek: „Vaina dříve působil v německé oblasti a měl na Němce vazby. Proto se asi stal v Bělohradě starostou. Myslím si ale, že pro Bělohrad mnoho udělal a hodně lidem pomohl.“ O tom, jakou roli sehrál Vaina v době heydrichyády, kdy Němci dokonce uvažovali o vypálení Bělohradu, už ale asi nikdy nezjistíme. JUDr. Vladimír Vaina zemřel v Bělohradě 14. února 1954 a byl pohřben v Nové Pace.
Vraťme se ale ještě jednou do roku 1913. O tragédii na hřebenech Krkonoš vyšla také kniha autora Miroslava Rampy Drama na Zlatém návrší, v níž autor rozebírá i roli JUDr. Vainy v tomto závodě. Vaina totiž jako kontrola na Violíku dvakrát zasáhl do průběhu závodu. Při prvním průjezdu Violíkem si vedoucí Hanč, který měl před největším soupeřem Němcem Bartelem slušný náskok, spletl cestu a místo k Novoslezské boudě začal sjíždět k boudě Vosecké. Vaina však nečekal závodníky tak brzo a krčil se za větrem za skalou. Hanče postřehl, až když projel křižovatkou. Volal za ním, ale Hanč ho už neslyšel. Svůj omyl si Hanč uvědomil poměrně pozdě. Obrátil se a pekelným tempem se hnal zpět k Violíku. Bartel ho však zatím předjel. Miroslav Rampa se snaží ve své knize odhalit i viníky tragédie. Zde opět naráží na Dr. Vainu: Jak se zdá, nemůžeme pořadatelům vytýkat, že by nesplnili své povinnosti. Jeden viník za druhým se nám z našich obvinění vytrácí. Ale copak pro záchranu lidského života vystačíme jen s tím, co nám ukládají povinnosti? Vžijme se znovu do poslední etapy závodu. Kontrolor na Violíku Dr. Vaina ví, že za Hančem po celou hodinu žádný závodník nejede. Logicky z toho musí usoudit, že všichni ostatní závod vzdali. Ale i kdyby mu tohle nedošlo a předpokládal by jen, že se ostatní o tolik opozdili, i tenhle fakt byl pro Hanče strašně důležitý. Mohl své tempo zpomalit – nikdo ho neohrožoval. Mohl uvážit, jestli má vůbec smysl v závodě pokračovat. Dalo by se tedy předpokládat, že Dr. Vaina udělá všechno, aby Hanče při druhém průjezdu Violíkem zastavil a tuhle zprávu mu pověděl. Že na něho bude křičet, pískat, mávat. Místo toho Vaina sice za Hančem zavolá, ale tak, že ho závodník asi neslyšel, jak sám přiznává. Potom si zapíše čas a najednou je mu jasné, že všichni ostatní vzdali, a sjede do tepla Labské boudy.
Úryvkem z knížky Františka Kožíka Synové hor jsme si připomněli tragédii, která se odehrála na hřebenech Krkonoš před devadesáti lety, 24. března 1913. Krutý osud lyžařů Hanče a Vrbaty, které nám připomíná i stejnojmenný film či mohyla na Zlatém návrší, je dostatečně znám. Kdo však byl Dr. Vaina, poslední kontrolor na trati závodu, který ještě mohl tragédii zabránit? Pátrání nás dovede až do Lázní Bělohradu, kde dr. Vaina působil v letech 1943 až 1945 jako starosta města!
JUDr. Vladimír Záboj Vaina se narodil v roce 1876 v Mladé Boleslavi. Po studiích práv působil v letech 1901 až 1908 jako místodržitelský koncipista v Karlíně a v roce 1908 se stal okresním komisařem v Turnově, kde působil až do roku 1921. V tomto roce se stal okresním hejtmanem v Semilech a v této funkci setrval do roku 1928, kdy byl přeložen jako okresní hejtman do Vrchlabí. Podle dokladů uložených ve Státním okresním archivu v Semilech, byl Dr. Vaina typickým úředníkem, za I. světové války mu bylo uděleno vyznamenání za zásluhy, ale často byl označován za byrokrata. Například v roce 1919 vyšel v časopise Rodný kraj článek „Z byrokrata socialista“, v němž napadají Vainu agrárníci a píší o něm: „V době válečné byl upjatým byrokratem, bázlivě reagujícím na vše, co bylo národní a protivídeňské...“
Do Bělohradu se Dr. Vaina společně s manželkou, spisovatelkou a malířkou Magdou Bílou, vlastním jménem Vlastou Ebenhochovou, přestěhoval v roce 1936 a společně žili v domku čp. 32 na tehdy Masarykově náměstí. Do jeho dalších osudů zasáhla II. světová válka. 16. března 1943 bylo v Bělohradě rozpuštěno obecní zastupitelstvo a zvolena správní komise, v jejímž čele byl právě JUDr. Vaina. Jejími dalšími členy byli Fr. Kučera, Ing. Ambros, E. Bechtold a Fr. Pech, později místo něho J. Bareš. V tomto složení působila až do 29.4.1945, kdy Dr. Vainu vystřídal Ing. Ambros. Bohužel v kronice Lázní Bělohradu není o Dr. Vainovi ani zmínka, takže musíme vyjít z vyprávění pamětníků.
Na Dr. Vainu vzpomíná především učitel František Koubek: „Vaina dříve působil v německé oblasti a měl na Němce vazby. Proto se asi stal v Bělohradě starostou. Myslím si ale, že pro Bělohrad mnoho udělal a hodně lidem pomohl.“ O tom, jakou roli sehrál Vaina v době heydrichyády, kdy Němci dokonce uvažovali o vypálení Bělohradu, už ale asi nikdy nezjistíme. JUDr. Vladimír Vaina zemřel v Bělohradě 14. února 1954 a byl pohřben v Nové Pace.
Vraťme se ale ještě jednou do roku 1913. O tragédii na hřebenech Krkonoš vyšla také kniha autora Miroslava Rampy Drama na Zlatém návrší, v níž autor rozebírá i roli JUDr. Vainy v tomto závodě. Vaina totiž jako kontrola na Violíku dvakrát zasáhl do průběhu závodu. Při prvním průjezdu Violíkem si vedoucí Hanč, který měl před největším soupeřem Němcem Bartelem slušný náskok, spletl cestu a místo k Novoslezské boudě začal sjíždět k boudě Vosecké. Vaina však nečekal závodníky tak brzo a krčil se za větrem za skalou. Hanče postřehl, až když projel křižovatkou. Volal za ním, ale Hanč ho už neslyšel. Svůj omyl si Hanč uvědomil poměrně pozdě. Obrátil se a pekelným tempem se hnal zpět k Violíku. Bartel ho však zatím předjel. Miroslav Rampa se snaží ve své knize odhalit i viníky tragédie. Zde opět naráží na Dr. Vainu: Jak se zdá, nemůžeme pořadatelům vytýkat, že by nesplnili své povinnosti. Jeden viník za druhým se nám z našich obvinění vytrácí. Ale copak pro záchranu lidského života vystačíme jen s tím, co nám ukládají povinnosti? Vžijme se znovu do poslední etapy závodu. Kontrolor na Violíku Dr. Vaina ví, že za Hančem po celou hodinu žádný závodník nejede. Logicky z toho musí usoudit, že všichni ostatní závod vzdali. Ale i kdyby mu tohle nedošlo a předpokládal by jen, že se ostatní o tolik opozdili, i tenhle fakt byl pro Hanče strašně důležitý. Mohl své tempo zpomalit – nikdo ho neohrožoval. Mohl uvážit, jestli má vůbec smysl v závodě pokračovat. Dalo by se tedy předpokládat, že Dr. Vaina udělá všechno, aby Hanče při druhém průjezdu Violíkem zastavil a tuhle zprávu mu pověděl. Že na něho bude křičet, pískat, mávat. Místo toho Vaina sice za Hančem zavolá, ale tak, že ho závodník asi neslyšel, jak sám přiznává. Potom si zapíše čas a najednou je mu jasné, že všichni ostatní vzdali, a sjede do tepla Labské boudy.
