Historie města

Město Lázně Bělohrad leží ve východní části Královéhradeckého kraje v jičínském okresu. Celá správní oblast je tvořena devíti katastrálními územími, které vycházejí z historického rozmístění sídel na území města. Sídla Dolní Nová Ves, Prostřední Nová Ves a Horní Nová Ves s městem splynula, zatímco sídla Brtev, Dolní Javoří, Hřídelec, Lány a Uhlíře jsou k městu přidělena administrativně.  Celkové území má v současné době rozlohu 2 838 ha s přibližně s 3700 obyvateli, kteří jsou přihlášeni k trvalému pobytu.

První historicky doložené zmínky o osadě v místě dnešního Bělohradu pocházejí z roku 1354. Tato osada, původním názvem Nová Ves, se dělila na Horní a Dolní díl. Měla tři tvrze – Rateňskou (dnešní Dolní Nová Ves), Dražnou (Horní Nová Ves) a Koštofrank, kde sídlil majitel Bořek z Poličan. Rytířský rod Bořků vlastnil celé široké okolí ještě do poloviny 15. století, kdy za vlády Jiřího z Poděbrad vymřel. Během období husitských válek se Nová Ves hlásila k podobojí a tuto víru vyznávala až do poloviny 17. století. Sirotci prošli Novou Vsí poté, co se mezi lety 1432–1433 pokoušeli neúspěšně dobýt nedaleko stojící hrad Pecku. Při průchodu krajem zničilo vojsko osadu Byšice, ze které zbyl pouze kostel svatého Petra a Pavla, tzv. Byšičky.

V 16. století byla Nová Ves součástí peckovského panství, jehož vladyka Jan Škopek z Bílých Otradovic vystavěl v místě staré dřevěné tvrze na Koštofranku novou kamennou budovu – základ nynějšího zámku. Vladyka ale sídlil povětšinu času na Pecce a na Nové Vsi pobýval Václav z Hoříněvsi, údajný strýc Jana Škopka. V souvislosti s Václavem z Hoříněvsi se také poprvé objevuje jméno Bělohrad, které je vytesáno na jeho náhrobním kameni z roku 1558. Po smrti Jana Škopka se řízení peckovského panství ujala jeho manželka Anna. Ta následně v roce 1594 rozdělila panství mezi 3 syny Jana Škopka – Karla, Petra a Adama. Karel, který se stal vlastníkem téměř celé Nové Vsi, ale brzy zemřel. Jeho manželka se znovu provdala, a to za Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který se stal nejspíše nejvýznamnějším vlastníkem některých částí Bělohradu, až do doby, kdy byl v červnu roku 1621 spolu s dalšími 26 českými vůdci na Staroměstském náměstí popraven.

Petr Škopek, který vlastnil tvrz Bělohrad, byl horlivým kališníkem. Pobělohorské události se nevyhnuly ani jemu. Trestem mu byla přeměna jeho statku v manství. Po smrti Petra Škopka a jeho manželky připadl manský statek královské komoře a celou oblast získal Albrecht z Valdštejna, který ale panství rozdělil a jako majitelé se střídali cizozemci. Po smrti Albrechta z Valdštejna byl Bělohrad vymaněn z manství. V roce 1669 se stal Bělohrad opět součástí majetků Valdštějnů, kdy jej zakoupila Kateřina Alžběta z Valdštejna. Po smrti Kateřiny panství zdědil její manžel Bertold Vilém z Vadštejna, za jehož doby se podařilo dne 2. května 1722 povýšit střední část Nové Vsi – Bělohrad – na městečko. Rovněž byl vybudován i nynější kostel zasvěcený Všem svatým a zahájena přestavba přední části zámku, jejíž návrh je připisován staviteli Giovannu Santinimu Aichlovi.

Lázně Bělohrad je bezesporu spojen se spisovatelem Karlem Václavem Raisem, který se zde roku 1859 narodil. Povoláním byl učitel, ale později se začal plně věnovat spisovatelství a svým dílem se zařadil mezi přední představitele kritického realismu a venkovské prózy. Mnohé ze svých děl komponoval do svého rodného kraje a příběhy se odehrávají v nedalekém okolí Bělohradu. Karel Václav Rais zemřel roku 1926 v Praze a dodnes zůstává městem opěvován.

Město Lázně Bělohrad proslulo rašelinným lázeňstvím. Tradice je zakořeněna v 19. století, přesněji započala rokem 1883 kdy panství odkoupila pruská šlechtična, hraběnka Anna z Asseburgu. Využila ložisko rašeliny, které se nachází v parku Bažantnice a začala s ní provádět léčivé pokusy. O tři roky později byly připraveny první slatinné koupele a v roce 1888, při komisním šetření, byly bělohradské lázně uznány za léčivé i úředně. Díky vzrůstající návštěvnosti města zapříčiněnou proslulostí lázeňské léčby zažádalo obecní zastupitelstvo o změnu názvu města, jež byla schválena. Od 3. března 1905 se tak město nazývá Lázně Bělohrad. Průmyslový rozvoj města i samotný rozkvět lázní však zastavilo vypuknutí 1. světové války. Válka, která v městě zapříčinila brakování, hlad a téměř i zastavení chodu lázní s sebou přinesla i ztráty na životech bělohradských rodáků. „V pondělí 27.7.1914 byli jsme svědky srdcervoucích scén, proudy mladých mužů a otců od rodin s kufříkem v ruce, provázeni plačícími ženami a dětmi putovaly k nádražím. Počítalo se sice s tím, že válka bude míti krátké trvání, ,,do Vánoc jsme zase doma“ těšili se mnozí, ale zlé tušení naplňovalo mysli všech. Šestapadesát mužů se již domů nevrátilo. Meziválečné období znamenalo pro město zřejmě největší rozvoj. Proslulost lázní se rozšířila i za hranice Československa. Jelikož lázeňských hostů přibývalo a ubytovací kapacity nestačily, mnoho z bělohradských občanů poskytovalo své domy k ubytování. Spolu s tím v městě vznikl nový hotel – Grand Hotel Urban, který patřil ve své době k nejluxusnějším hotelům v republice.