Historie souboru 1.část (1819 - 1977)

František Antonín hrabě Kolowrat - Liebštejnský,  prezident zemského gubernia a nejvyšší purkrabí království českého, vydal 1819 nařízení o sběru v Čechách všem 16 krajským guberniím a pražskému hejtmanství a rozsáhlý nevídaný sběr byl zahájen. Po letech lze konstatovat, že Zemské prezidium v Praze, které české příspěvky soustřeďovalo, nejenže nebylo ani jednou po tři roky urgováno o uspíšení své zásilky, ale navíc nikoho z vídeňského ministerstva vnitra ani z Gesselschaft der Musikfreunde nezajímalo, že z Čech nebylo - na rozdíl od ostatních zemí monarchie - do Vídně odesláno vůbec nic, a oba exempláře kolowratského rukopisu tedy archivují literární a hudební archivy Národního muzea v Praze. Pro úplnost uveďme, že na zřízení Vlasteneckého muzea v roce1818 (dnes Národního muzea) se význačným způsobem podílel právě hrabě F. A. Kolowrat-Liebštejnský.

1895 Když přeskočíme do konce 19. století, pak zájem o sběr tanečního folkloru vzbudil  Josef Vycpálek (1847-1922), profesor piaristického gymnázia v Rychnově nad Kněžnou, kolowratský zámecký archivář, zakladatel  tancepisu a sběratel lidových tanců zejména na Rychnovsku, Táborsku a Choceradsku. Díky zručnému stenografování a kategorizaci kroků totiž dokázal zachytit taneční pohyb dopodrobna slovem a zahájil tak novou epochu v dokumentaci lidových tanců. Pro Národopisnou výstavu českoslovanskou v roce 1895 pořídil obsáhlý seznam lidových tanců a za účast na ní byl perzekuován.

1947 Od tohoto roku nese jeho jméno nese pražský Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka.

1949 Vznik Hořeňáku je  spojen se synem Josefa Vycpálka,  profesorem pražské Akademie múzických umění dr. Vratislavem Vycpálkem (*30. 7.1892 Rychnov nad Kněžnou, †9. 10. 1962 Praha), hudebním skladatelem (složil více než 80 skladeb, písní a tanců), sběratelem a propagátorem lidové písně a folklóru. Také on byl profesorem ne však ve svém rodišti, ale v Praze. Doplňme, že měl za manželku dceru rychnovského rodáka Otmara Vaňorného, vynikajícího překladatele z řečtiny a latiny.

             Právě Vratislav Vycpálek  stál u kolébky Hořeňáku,  když  kolem sebe soustředil několik mladých lidí z Horní Nové Vsi, vtiskl jim do vínku lásku k lidovému tanci, zpěvu a  podnítil je k založení souboru. Ti se pak scházeli - původně šest párů, a protože místnost na zkoušky nebyla, nacvičovali a tancovali bez hudby; i kroje byly vypůjčené.  Soubor - tehdy se říkalo taneční kroužek - obnovil zvyk "Staročeského máje",  příležitostně se zúčastňoval národopisných slavností,  soutěží lidové umělecké tvořivosti,  a jak to bývalo, cílevědomější činnost se projevovala před nějakou soutěží. Na nejstarší dochované fotografii souboru Hořeňák z roku 1949 jsou jeho zakládající členové - zleva stojí Jiří Beneš, František Ježek, Jiřina Laušmanová, Jiřina Vlášková, Vlastimil Knap, dr. Vratislav Vycpálek, hudební patron novopackého okresu Jaroslav Skrbek, Alena Blažková, Antonín Jarušek, klečící - Lidmila Lámrová a sedící zleva Jan Kolář, Milka Fajfrová, Eva Jarušková a Jaromír Šáfr.

            Dejme slovo pamětníkovi:  Měli jsme štěstí, že k nám tehdy zavítal profesor Vratislav Vycpálek. Horní Nová Ves ho zaujala hezkým okolím a mládeží, která měla chuť tančit.  A tak jednoho nedělního odpoledne vznikl soubor, jenž pod jeho vedením tančil české lidové tance.  Sice bez krojů, bez muziky, ale se srdci horoucími.  Profesor však nemohl k nám stále dojíždět a mezi námi nebyl nikdo, komu by zkušenosti a um dovolily přijít na jeho místo. Tóny harmoniky umlkly, taneční boty putovaly do skříní. Na dlouhý čas...

1954 Do tohoto roku vedl soubor  dr. Vratislav Vycpálek, po něm nastupuje a soubor vede do roku 1959 pan Groh.

1957 se soubor zúčastňuje slavností písní a tanců "U nás na Náchodsku". V těchto letech taneční složku souboru vede Jindřich Rychtera, muziku obstarávala jen  harmonika a klarinet. Až učitel Josef Stejskal soustředil devět muzikantů - amatérů a ti v zimním období nacvičovali lidovou hudbu především dětskému souboru.

1959 Od tohoto roku začínají zápisy v souborové kronice a nastává zvrat: Muzikanti  už byli, i když věk 60 let nebyl výjimkou, a  vedení souboru a hraní  na basu se ujal až do roku 1963 učitel v Horní Nové Vsi Josef  Stejskal. Předtím prošel  krátkou praxí v brněnském vojenském souboru Jánošík a hrál i ve stejnojmenném filmu.  To vysvětluje fakt, že na repertoáru budoucího Hořeňáku byly Karičky, Zbojnický tanec i valašský Cigánský..

            Zastavme se a citujme opět pamětníka: Do vsi přišel nový učitel, nadšenec a zanícený organizátor. Jako zázrakem postavil v obci se 600 obyvateli soubor o 35 členech a dokázal skoro nemožné: Ze země vydupal muzikanty, o kterých nikdo ani netušil, že v obci žijí, a z nich vytvořil jádro lidové muziky. Vedle družstevníka hraje úředník, vedle důchodce kovář, vedle studenta textilák. A všichni - stejně jako tanečníci a zpěváci - jezdí po štacích, aby se s vděčnými diváky rozdělili o svůj vřelý vztah k lidovému umění. Tentokrát už s bohatým krojovým vybavením, s muzikou, která to po programu umí zmáčknout do skoku...

           Soubor vystupoval v prvních svých krojích, které měly ráz všeobecného kroje českého a jež  navrhla paní Matoušková z Hradce Králové. Stejskalova muzikantská záliba se projevila v souboru, a tak ještě v tom roce jeho členové souboru vystoupili pro děti na vánoční besídce a  na okresním kole  soutěže tvořivosti mládeže (tehdy se říkalo STM)  v Hradci Králové.

Velkým pomocníkem Vratislava Vycpálka a Josefa Stejskala byl Antonín Ódl.  Právě on pomáhal rozvíjet taneční i hudební činnost (muzika byla jen harmonika a klarinet) a soubor se  od roku 1957 zúčastňoval folklorních slavností U nás na Náchodsku.

1961 se dávají různé návrhy na jméno souboru - Hulán, Obkročák, Rejdovák, ale konečné rozhodnutí nepadlo.

1963  Po odchodu Josefa Stejskala  se vedení souboru ujímají Antonín Jarušek a Stanislav Brůna,  hudbu vede L. Švitorka a taneční složku Jindřich Rychtera. Spolupráce s profesory  Pavlem Krejčím a Františkem Bonušem pak přinesla zásadní změnu - orientací výlučně  na český folklor, především na tance, písně i lidová vyprávění z Podkrkonoší, regionu Hořicka a Novopacka.  Právě oni dali výběrem a zpracováním souboru „vizáž",  naprosto nezaměnitelnou s jinými soubory, které už v té době pracovaly v severovýchodních Čechách.  V repertoáru  zakotvily tance z Podkrkonoší, ale i tance obrození a folklor městské periferie.  Soubor se stylově vyhraňoval  a svou tvář utvrzoval v podvědomí veřejnosti působivými programovými bloky, jako byly např. Okolo Javoří, Rok pod horami, Chléb a písně, Chození po májích.  Program se vyznačoval rázovitým humorem, byť  trochu silácky drsným, a i taneční technika se stylizovala do tvrdší podoby. Na  doporučení Františka Bonuše a Pavla Krejčího soubor odjíždí na festival U nás na Náchodsku, a tak se v tom roce dostává znovu tam, kde již účinkoval ve svém začátku. Ale na  tento festival - říkalo se mu Rýzmburk - se již nedalo jet bez jména. Přemýšlelo se, až se přišlo na jméno Hořeňák.

            Ze souboru se postupně stává pevně stmelený kolektiv, kde jeden chápe druhého a překážkou není ani rozdílný věk jeho členů, někdy i několik desítek roků. Za dlouhá léta svého působení, a to jak uměleckého, tak i kulturního, si vytvořil osobitý hudební, taneční i slovesný repertoár, který ve svých hlavních rysech vychází z romantických historických vrstev folkloru v Podkrkonoší. Ten dále doplňuje z jiných podhorských krajů Čech, především Podorlicka a z Českomoravské vysočiny.

Hořeňák se dostává do povědomí diváků i organizátorů, vystupuje doma i v celém okolí na nejrůznějších  slavnostech, jako byly letní mírové slavnosti, ale i třeba požárnické,  stejně tak  na dožínkách, oslavách Prvního máje i Mezinárodního dne žen (MDŽ), národních i mezinárodních družstevních dnech, na výstavách (např. 50 let SSSR), oslavách výročí Února, Dnech tisku, rozhlasu a televize (a stejně tak i na Slavnostech Rudého práva), oslavách Velké říjnové socialistické revoluce a Měsíce československo-sovětského přátelství, u příležitosti výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou,  na  Dnech družby (včetně vystoupení pro sovětské vojáky v Jičíně),  Dnech kultury u nás i v cizině, na konferencích brigád socialistické práce či oslavách Slovenského národního povstání.

Stejně tak tomu bylo i na večerech družby,  nejrůznějších konferencích (např. Jednoty), předáváních rudých praporů,  ale i na sjezdu baráčníků, nadílkách Dědy Mráze,  soutěžích tvořivosti mládeže (STM) i přehlídkách lidové umělecké tvořivosti (LUT), na schůzích Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) i jednotných zemědělských družstev (JZD), na nejrůznějších výstavách (např. ovoce a zeleniny, ale i na celostátní výstavě AGRA v Nitře), na dětských dnech,  na plesech i  šibřinkách. Soubor  vystupoval pro jiskry a pionýry, v kulturních klubech JZD,  na setkáních s FDJ (organizací Svobodné německé mládeže), na sportovních hrách i na Dnu nevidomých. Soubor se účastnil brigád na sběru železného šrotu, vítání občánků do života, soutěží národopisných skupin, konferencí brigád socialistické práce (BSP), výchovných koncertů a také na oslavách 100. výročí narození Josefa Kožíška (známého pedagoga a „znatele dětské duše"),  na slavnostních otevřeních škol,  filmových festivalech pracujících, na festivalech a nejrůznějších soutěžích.

1964  K 15. výročí vzniku souboru se dává do tisku nový propagační materiál i nové plakáty a Hořeňák natáčí poprvé pro televizi. Podle návrhu PhDr. Jiřiny Langhammerové  z Národopisného muzea v Praze se dávají šít nové, vyšívané  kroje. Dalo moc práce, než se vše sehnalo tak, jak mělo být.  

 Hořeňák má za sebou již několik zájezdů do zahraničí a znovu se zakládá dětský soubor, který dostává název Hořeňáček. S dětmi je velmi dobrá práce, mají nové kroje a vystupují už i samostatně, ale musí jim stále hrát muzika od velkého souboru, což je velmi náročné.

Kroniky podávají svědectví o letité sousedské spolupráci s folklorními  slavnostmi „U nás na Náchodsku",  o  úspěších i prohrách na domácích scénách, o zájmu  pořadatelů zahraničních festivalů a setkáních,  o přátelství se souborem z Altenburgu v bývalé NDR. Ale taky o  potížích s místními orgány,  aby soubor mohl vůbec vyjet  za těmito přáteli. Prý pro nedostatečnou kulturní úroveň :-(

1966 se ujímá vedení souboru Jaroslav Čístecký, primášem a vedoucím hudby je již delší dobu F. Fól. Poprvé se jede do Strážnice a popáté na festival U nás na Náchodsku.   

1967 se do čela souboru staví Eva Jarušková a Hořeňák odjíždí na festival českých souborů do Prahy.

1968  1. zahraniční zájezd,  festival folklorních souborů ve Skopje,  Jugoslávie

1969  2. zahraniční zájezd,  folklorní festival v Acgui Ferm,  Itálie

1971 Od toho roku stojí v čele souboru manželé Jana Rychterová (vede pečlivě i souborovou kroniku) a Jindřich Rychtera; ten se stává  zároveň organizačním vedoucím, který je již v souboru naprosto nezbytný. Stále se zkouší v tělocvičně, kde není topení ani nejzákladnější hygienické zařízení. Jsou potřeba kroje, boty a není zřizovatel. V tradici pokračují oba jejich synové Martin Rychtera (tanečník) a Milan Rychtera (choreograf).     

1972  Přes všechny nesnáze je dost vystoupení,  soubor má 14. října 1972 pětisté vystoupení od svého vzniku a odjíždí na  3. zahraniční zájezd - Hornické slavnosti v Munsdorfu,  NDR.

1973   4. zahraniční zájezd - Hornické slavnosti v Roneburgu, NDR.

1974   Hořeňák nadále se selskou tvrdohlavostí bojuje, navíc od toho roku je organizátorem mezinárodních folklórních slavností písní a tanců "Pod Zvičinou"  a Bažantnice se stává místem každoročního setkávání souborů nejen z východočeského kraje. Zajímá se o něj hradecký i pražský rozhlas. 

K 25. výročí vzniku souboru se dává tisknout nový propagační materiál a plakáty, natáčí se také poprvé pro televizi. Na návrh Národopisného ústavu v Praze se dávají šít nové kroje.  V tom čase má soubor  za sebou již několik zahraničních zájezdů a znovu se zakládá dětský soubor, který dostává název Hořeňáček. (Ten nyní vede Ing. Zdeňka  Rychterová.)

• 5. zahraniční zájezd - Dny východočeské kultury Vratislav, Polsko.
• 6. zahraniční zájezd - folklorní festival  v Altenburgu u příležitosti výročí NDR. 
• 1. ročníku folklórních slavností písní a tanců "Pod Zvičinou"  se účastní dva české soubory. 
• První účinkování v televizi - pořad Zastavení v Lázních Bělohradě.  
   
   
  

1975 začal Hořeňák spolupráci s Československým rozhlasem, který si vybral z  repertoáru Hořeňáku osm skladeb, což byl velmi pěkný úspěch. Soubor připravoval už druhé slavnosti písní a tanců Pod Zvičinou, zúčastnil se folklorních festivalů na Dětvě a v Českých Budějovicích. Připravoval  nový program „Chléb a písně" - měl velký ohlas. Jezdil vystupovat do Prahy na Staroměstské náměstí, ale i do Strážnice, Budějovic a jinam.

• 2. ročník folklórních slavností písní a tanců Pod Zvičinou  v Lázních Bělohradu za účasti 14 souborů; od tohoto roku se tyto slavnosti konají každoročně.
• Druhé účinkování v televizi - pořad Má vlast.
• První účinkování ve filmu Východočeský kraj.
• Souborová  kronika dostává II. cenu na výstavě kronik Východočeského kraje v Hradci Králové. 
• 7. zahraniční zájezd - folklorní slavnosti Huittinen, Finsko  
              

1976 se Hořeňák dostal do Národní přehlídky folklorních souborů v Třinci, jíž se účastnilo 15 nejlepších souborů Čech a Moravy,  a Hořeňák tu vybojoval hlavní cenu festivalu.

• 3. ročník folklórních slavností písní a tanců "Pod Zvičinou" - 8 souborů 
• 8. zahraniční zájezd - folklorní slavnosti Altenburg, NDR
• Třetí účinkování v televizi - pořad Mladé oči. 
• Druhé účinkování ve filmu Tkalcovské rytmy. 

1977 Na celostátní přehlídce folklorních souborů v Košicích dostal festivalovou cenu za úspěšný programový blok Chléb a písně. Velmi dobrá práce je s dětmi, mají nové kroje a vystupují už i samostatně, ale musí jim hrát muzika velkého souboru, což je velmi náročné.

• 4. ročník folklórních slavností písní a tanců "Pod Zvičinou"  - 7 souborů
• 9. zahraniční zájezd - folklorní festival Folkestown, Anglie

   Autor textu: Josef Krám