Josef Života

Josef Života - BL 2/2004

Málokterý zdejší rodák je do Bělohradu tak bezvýhradně zamilovaný, jako byl akademický malíř, režisér a herec JOSEF ŽIVOTA. Od jeho narození - 10.března 1894 - uplynulo už 116 let.
Z dopisu: „Zvláště živě teď vzpomínám na drahý a milý Bělohrad. Všechny moje vzpomínky jsou tak živé a silné, že nikdy nezapomenu, vždyť tam u Vás byl můj nejkrásnější druhý domov. Měl jsem rád všechno, tu rozmanitou přírodu, hluboce podmanivou, bělohradské občany a svérázné Brteváky, i Vřesnické, Beznické a Lukavecké. Přímo jsem zbožňoval zadumanou Hůru někdy smutnou ve své modři, Pardoubek se svou sítinou až baladický, velice však vřes na kopci pod Vřesníkem, který mně připomínal tklivý úsměv maminky.“
Tu měl Života v rodné Čáslavi a v početné rodině ještě 9 sourozenců. Vyučil se sazečem písma v knihtiskárně a jako tovaryš úak odešel do světa na zkušenou. Na vandru prošel pěšky alpskými zeměmi do Trestu a zpět. V zákopech 1.světové války, na italské frontě, byl zasažen střepinou granátu do pravé paže a ruka mu na dlouho ochrnula. Vydal se tedy za hlasem svého srdce, za divadlem, jako člen různých kočovných skupin, a díky svému talentu se dostal do umělecké společnosti J. Burdy, pozdějšího zasloužilého umělce a správního ředitele ND v Praze. Spolupracoval s umělci zvučných jmen, s Budilem, Želenským i s národním umělcem Jaroslavem Průchou. V roce 1929 se stal žákem letní malířské školy Antonína Kalvody. Pod jehp vedením a díky své mimořádné píli a houževnatosti se zdokonaloval v obdivuhodného krajináře. Od roku 1937 byl členem Svazu čs. výtvarných umělců v Praze a tři obrazy - k jeho veliké radosti - zakoupial od něho Národní galerie v Praze. Tam také vystavoval řadu let na členských výstavách.
S Blažkovou divadelní společností přišel Josef Života do Bělohradu a Podzvičinsko mu učarovalo, zůstal tu celých 30 let. Jako výborný herec - vynikající režisér - byl pohotový, měl pevnou ruku a divadelní rutinu, zvládl i 50 herců: a především jako malíř, výtvarný kronikář, který vnímal svět očima umělce: „O Štědrém dnu večer rád jsem chodil na kopec nad Brtví. Díval jsem se do kraje a ona světélka. Všude ticho, a byl-li kraj zavát sněhem, působil jako zjevení. V dáli se kmitala světélka ve Svatojánském Újezdě, v Mlázovicích, v Chotči, v Hřídelci, a nad Novou Pakou visela nažloutlá záře. Sníh se v dáli ztrácel a splýval s oblohou, šedomodré lesy svými bizardními tvary doplňovaly to zjevení pohádky. Dlouho, dlouho jsem se díval a byl obohacen krásou. Škoda, přeškoda těch časů i té mladosti, již se nevrátí, spíš ten kámen v tej vodě se obrátí...“
Tak si malíř stýskal po Bělohradu, když po smrti milované ženy Růženky (rozené Čípové) vyměnil zdejší kraj za Frýdlantsko. Našel tam svou druhou velkou a věrnou lásku, Vendulku. Do Bělohradu přicházely pravidelně obsáhlé dopisy, adresované MěNV i vzácnému příteli Zdeňku Klůzovi, v nichž Života odkrýval své vnitřní citové bohatství, svou lásku a stesk. Záhlaví dopisů zdobí krásné perokresby s motivem Bělohradu, v každém listě jiným. Jako uznávaný malíř a herec působil ve Frýdlantu až do roku 1975, kdy 8.února ve věku 81 let zemřel.
Velké osobnosti nemají v životě na růžích ustláno a bylo tomu tak i u Josefa Životy. Milovník krásy a života se těžce probíjel skrovnými poměry, musel rozprodávat své obrazy. Lidé v Bělohradě mají dosud v živé paměti jeho vystříbené společenské chování kavalíra i jeho důstojný zjev - dával si vždy záležet na upraveném zevnějšku, chodil jako ze škatulky, v bílé košili s motýlkem, z rozevlátými bohatými vlasy. Jeho výrazná osobnost a skromnost poctivého umělce zůstávají v paměti Bělohradu a vyzařují z jeho krásných obrazů, uchovaných v Raisově Památníku.
Z dopisu: „V čas velikonoční rád jsem se toulal Bažantnicí, kde na mě čekal půlkruh bledulí, kolem rybníka Hlubokého, kde jsem věděl o každé kvetoucí jívě, a přes Mlaka do Hůry ke svým stříbrným bukům. Bývalo mně dobře u srdce. Nemám rád přepych, honosnost, a než sedět u upravené tabule se spoustou příborů a všelijakých titěrných serepetiček, daleko jsem šťastnější na mezi s krajícem chleba na koleně. Dnes tuze dobře chápu velkou lásku K. V. Raise ke své domovině. Je to kraj prostinský, plný zvláštní krásy a přívětivý. Zůstanu mu věrný...“
Text: Antonie Vanišová

2.
Josef Života - BL 3/2004

Korespondence slavných lidí bývá často velmi poučná a myšlenky v ní nevšední. Josef Života reagoval i ve Frýdlantě živě na aktuální události v Bělohradě. Jeho dopisy jsou plné bystrých postřehů podepřených životními zkušenostmi, ožívají v nich známé bělohradské osobnosti. Nahlédněme do umělcova listu ze 7.ledna 1968:
„Milý pane řediteli, zarmoutil jste mě neblahou zprávou o skonu „mladého“ pana Kotyka. Byl to skvělý člověk, ryzí charakter, typický Bělohraďan, málo mluvil a prokazoval se mlčky ušlechtilými a nezištnými činy. Byl vážný a opravdový. Jeho otec „starý“ pan Kotyk měl tytéž dobré vlastnosti , když zemřel, celý vděčný Bělohrad ho doprovázel až k Lánům. Bylo to těžké loučení, mnohým lidem se oči zarosily. Na mladého vděčně  vzpomínám. Za druhé světové války asi třikrát jsem zaběhl do mlýna za dne s aktovkou. Nikdy neodmítnul a nikoho a prodal drahocennou mouku za krámskou cenu. Nekeťasil! Víte, oba Kotykové byli skuteční vlastenci, žádní jen okázalí „hurá vlastenci“ . Pokud vím, mnohá dobrodiní prokázali i rodičům Růženky, starým Čípovům, věděli, že jsou chudí. A ještě mám jednu vzpomínku, chtěl jsem hlavně těm starým pomoci. Začátkem prosince 1944 k večeru jsem se k nim vydal. Bylo zamčeno, mladý přišel otebřít. V kuchyni za stolem seděli dva mladí partyzáni, chystali se příští den s nějakým poselstvím do Lomnice n. P. Přednesl jsem svou prosbu, aby mě přenechali pytel pšenice. Ochotně vyhověli a zase určili jen běžnou nízkou cenu. Druhý den večer jsem tam s milou Růženkou přijel se sáňkami. Jeli jsme zadem po lukách, notně jsme se propotili a druhý den večer Čípovům mladý pan Kotyk vyměnil nezištné obolí za mouku. Takový byl! Zlatý člověk! Ano, celý Bělohrad je mladému vděčný, nesmí být zapomenut. Což kdyby vděk občanů oběma Kotykům byl projevem pamětní deskou na mlýně? Zakoupila by se veřejnou sbírkou mezi vděčnými občany. Proč neocenit pravé vlastence, kteří prokázali hrdinství za tak krutých a těžkých dob? Jak by bylo krásně na světě a jak dobře by se žilo, kdyby člověka nekrušily nemoce ani prokleté války, zlo největší! Projde-li se člověk nemocnicí a vidí tam utrpení a zoufalou beznaděj v očích, nebo se nechá ovlivnit přírodou,její velikostí a utajeným řádem, a když  pak přemýšlí o tom, co ho může všechno potkat, jeví se mu třeba i hněvání malicherných, věřte, je to jisté. K Velikonocům bychom Vám přáli, aby opět plálo slunko horlivé, vždyť ve světle a teplotě se žije radostněji a silněji. Trvalo mě dosti dlouho, než jsem plně pochopil moudrost, že „příroda je nejlepší učitelka“ . Jistě zase bude vše dobré, vždyť náš život ve svém koloběhu a harmonii je podoben vesmíru. A kolo dokola se točí, člověk musí mít naději a doufat. Budeme usilovat, abychom se letos zase podívali do milého Bělohradu. Se srdečnými pozdravy Vám a všem zůstáváme Vaši. Josef Života s Vendulkou.
Text: Antonie Vanišová