Hřídelec

Tmavozelené lesy, světlezelené rozevláté louky, v nichž doširoka rozkročený podsaditý kostelíček jako hříbeček, obklopený hejnem střech – to je Hřídelec. Malebná vesnička skrytá pod sopkou Horkou. Balvan aragonitu z ní se dostal až do Národního muzea do Prahy. Kdy se v Hřídelci naposledy soptilo, nepamatuje ani „Pamětní kniha obce Hřídelce“, jejíž poslední záznamy vede pečlivě pan Milan Stoupa.
Žijí tu hodní, pilní a pracovití lidé. Většinou starší - mladí se rozutekli za prací a lepší občanskou vybaveností. Ale i mladých maminek je tu dost a po návsi pobíhají děti. Zaměstnání je možné v kravíně, jinak se za prací, za nákupy, k lékaři i do školy vyjíždí. Obyvatelé se rozhodně nenudí. Na zahradě i na poli je stále co dělat. A vesnička, přitulená ke stráni pod Horkou, se osamělá necítí. Bělohrad na dohled, spojení se světem dobré. Čtrnáct projíždějících autobusů za den, to jsou slušné možnosti. Veřejná telefonní stanice, téměř každý dům má telefon. V obci je činný Sbor dobrovolných hasičů, pořádají plesy, vinobraní, sportovní akce. K dispozici je každý měsíc mandl. Hřídelečtí oceňují práci Městského úřadu v Bělohradě, mají rádi pana starostu. Váží si toho, že nezapomíná na okolní obce. Pomohl s generální opravou kostela sv. Jiří, bylo instalováno jeho osvětlení. U kostela, slavnostně vysvěceného 28.8.1998, byl opraven plot, nyní čeká na opravu chodník. Prostorný kulturní dům na návsi, do kterého se vejde hospoda, společenské místnosti, připravené prodejní místo i jedna bytovka, dostal novou fasádu, střechu, jsou natřené žlaby, okna. Na své místo při hlavní silnici byl po odborné opravě postaven velký kamenný kříž, byly vyasfaltovány komunikace.
Pan Kracík mluví s láskou o „svém“ kostelíčku, který se svou paní pečlivě opatrují. Uklízet, větrat, zdobit, vysoušet mokré dlaždice – uchovat krásu tohoto kulturního skvostu, navštěvovaného hojně i lázeňskými a zahraničními hosty – není jednoduché. Patří jim za to dík. A mají být na co hrdi. Čisťounký interiér, zateplený novými koberci i nově instalovaným topením, bohatě vyzdobený malbami i kyticemi čerstvých květů, dýchá útulností. Bohoslužby, pravidelně poslední týden v měsíci, jsou poměrně hodně navštěvované. Snad jen hřbitovu, údržbě hrobů svých blízkých, by měli místní věnovat více péče.
Nevzrušení poklidný ráz života ve vsi dokumentuje jedna všeříkající věta z kroniky, vztahující se k roku 2000: „Po celý rok v naší obci bylo příjemně“.
Stačí. Víc není třeba. Místní chalupáři, většina je jich z Prahy, dobře vědí, proč si své chaloupky vybrali právě tady.
A tak přijďte, přijeďte, přiběhněte! Jen tu housku ke svačině si musíte přinést z Bělohradu. Obchod tu není. Nikdo se ho dosud neujal. A Hřídelečtí ho velmi, velmi potřebují! Bělohradské listy, Ročník I., číslo 4/2001