František Koubek

František Koubek - BL léto 2002

František Koubek (nar. 20.6.1912)
František Koubek se narodil ve Vodňanech, v okrese Písek. V roce 1931 maturoval na reálce v Praze, v roce 1932 na státní pedagogické akademii v Praze. Učit začal v r. 1932 na základní škole v Kadani a až do nástupu vojenské služby do r. 1935 na střední škole v Chomutově. Po skončení vojenské služby vyučuje na škole v Žatci, až do záboru území v r. 1938. V Lázních Bělohradě učil od ledna 1939 až do odchodu do důchodu v roce 1972. V letech 1945-47 učil výtvarnou výchovu na gymnáziu v Hořicích.
František Koubek kreslí a maluje od dob studií po současnou dobu. Své výtvarné vzdělání si doplňoval na grafickém oddělení UMPRUM v Praze a po roce 1945 studiem pěti semestrů u prof. Cyrila Boudy.
Kreslí pro radost, ale nevystavuje. Toto předsevzetí porušil na žádost veřejnosti v roce 1992 u příležitosti svých osmdesátých narozeni a v r. 2002 při své devadesátce.
„Mnoho vykonal malíř a grafik Fr.Koubek pro památku Karla Václava Raise - umělce i člověka. Grafiku a její techniku studoval u prof. Cyrila Boudy a dalších učitelů. Oblíbil si zejména dřevoryt a kresbu perem, ale stejně dobře ovládá i olejomalbu a akvarel. K výročím K. V. Raise vytvářel plakáty, obálky publikací, ilustrace, raisovské motivy do časopisů (skvělý „Hrobník Merta“ v časopise Pod Zvičinou, 1949). Účinná a pilná je jeho účast i v organizaci Raisova památníku v L.Bělohardě a při vydání znamenitého almanachu ke stým narozeninám spisovatele (1959).
Jeho Raisovy portréty v dřevorytu i linorytu prokazují mistrovské Koubkovo rytecké umění.“
Text: Alois Jilemnický

František Koubek - BL léto 2001

Výrazná osobnost bělohradské kultury, učitel a malíř pan František Koubek, je se svým bohatstvím životních zkušeností moudrý, vyrovnaný, usměvavý a velmi skromný člověk. Elán a radost z dobře naplněného života i zajímavé umělecké práce mu mohou mladí závidět. Hovořit s ním je poučeními potěšením...

Pane Koubku, kolik je vám vlastně let?

Mně? Bude mi 89! Chtěl bych to dožít, pokud možno duševně a tělesně svěží, abych z toho života něco měl. Ale na druhou stranu - já zas na tom životě tak nelpím. Zdraví slouží, já se ani moc nepozoruju. Žiju normálně a když se nějaká nemoc ozve, myslím, že to poznám. Kolem mě chodí v Bělohradě spousta lidí, kteří nemají o nic zájem, než o hospodu, chlast a kouření. To já ne! Já musím pořád něco tvořit, pořád něco měnit.

Ten zájem člověka udržuje...

A to si lidi neuvědomují, oni si myslí, že když budou cvičit, že něco zachrání, že si prodlouží život. Ono ale záleží především na duševním životě. Na tělesném taky, pohyb je samozřejmě důležitý, ale není nic platný, jestliže mozek skomírá, když lidi nezaměstnávají mozek.

Někam do světa vás to netáhne?

Ne. Do ciziny ne. V téhle době, která je tak nejistá, nevíte, k čemu tam přijdete, nějaký blázen hodí bombu, jako na tom Blízkém Východě....Já mám doma krásné knihy, ve kterých si rád čtu, na ty nelituju peněz. Encyklopedie bible, to je nádherná kniha, v tom si rád listuju. Nebo svatá Země, to jsou právě ty dějiny. To je ale spíš otázka lidská, z toho se může člověk poučit, že jeden den volali hosana a druhý den volali ukřižuj, když dostali nějaký peníz.

Pane Koubku, na čem teď pracujete?
Vidím tady připravené barvy?

Když mám takhle volno a svítí sluníčko, tak si kreslím a něco maluju. Chystám se i na větší obrazy. Víte, hezky se pracuje, když takhle svítí slunce nebo při kávě...tady mám obrázky Byšiček, to je věčné téma a velmi vděčné. Ona se z toho stala taková móda, když někdo chce obrázek, tak vždycky chce Byšička. Mám je několikrát namalované. Mým nejoblíbenějším motivem na Bělohradsku jsou vesnice kolem . Hřídelec, Lány, Brtev, pak mám rád tu cestu na Vřesník, tohle je náves v Tetíně. Vidíte, tady si maluju k svátku čarodějnic.... to jsou takové moje skici. Já nechci, neumím zabálet, mám takové heslo - každý den něco. A mám rád veselé barvy.

Chystáte se k nějaké práci pro okolí?

Byla jste někdy v Hřídelci v kostelíčku? Podívejte se tam, jak je to vzornej kostelík. Ten je vymalovanej, taky nástropní malby, to ani v Bělohradě není. Je tam nová střecha. Starosta mi říkal - pane Koubek, udělejte tu křížovou výpravu do Hřídelce, ale já, když bych tam něco do Hřídelce udělal - a já bych jim rád udělal, tak ne celou křížovou cestu. To je moc. Stěžejní body - třeba když Ježíš se potkává se svou matkou nebo když Šimon mu pomáhal nést kříž, pak samozřejmě ukřižování, kladení do hrobu, takové ty dramatické momenty. Nebo Veronika s tou rouškou. Do kostelíčka už ne, tam se obrázek nevejde, ale takových pět obrázků křížové cesty na hřbitov.

A v Bělohradě?

Já rád pomůžu, když někdo přijde. Ale tady v Bělohradě je pomalu hanba něco dělat. To mě nejvíc mrzí, že někdo urazil hlavu sv. Blažeje, hlavu a ruku mu urazili, když šli z hospody. Ten svatý Jan Nepomucký - jeho hlava byla už asi třikrát v řece. Jeden týden postaví kašnu a ve čtvrtek je už zničená. Socha ženy mezi trafikou a ČSAD - říkal jsem, když to bylo čisté, když to bylo nové - prosím vás, natřete to, ale neposlechli. Jestli to takhle zůstane, hlava a ramena jsou už zelené, už v tom budou pracovat kořínky a tak dále, a za nějaký čas? Je to přirozené, socha stojí pod stromy.

Z jaké práce jste měl největší radost?
Z betlému?

Ten betlém, to je takových patnáct až dvacet let práce. Mám z toho radost. Ale ještě ty figurky opravuju. Neodpovídají teď mé momentální představě. Betlém není nikdy hotový, to je věčná práce, vždyť já jsem to jenom k výstavě připravoval měsíc. Vystavoval jsem ho poprvé, to mě pan farář a pan starosta přesvědčili.
Z každé práce mám radost.
I z té kapličky v Lánech.
Text: Antonie Vanišová