Dolní Javoří

Když se ranní slunce vyhoupne nad javořskou stráň, pozlatí malebnou vesničku, ukrytou v kotlině, lemované lesy. Bujný porost javorů v údolí vystřídaly vysoké topoly, název Javořice se změnil na Javoří. To Dolní se oddělilo na žádost občanů v roce 1870. Údolím stéká Arnoštovský potůček, říčka Zlatnice přejímá od javořského mostu líbezné jméno Javorka. V mikroklimatu kotliny se výborně dařilo švestkám, ovoce se z devíti sušáren v bečkách vozilo na trh do Vrchlabí. Využily se kameny v Hůře, podle pověsti přinesené čertem. Slepenec čediče s křemenem je těžko opracovatelný, vyráběly se z něho mlýnské kameny.
Sv. Jan Nepomucký, jehož sochu s reliéfem P. Marie na soklu dal obnovit a vysvětit RNDr. Jan Šebelík, shlíží ze stráně už od roku 1851. Je chráněn sloupovou vidlicovou zvoničkou a vzrostlými lípami. Lípy Svobody sem občané zasadili hned čtyři: první na počest legií, druhou na paměť padlým vojínům, třetí vdovám po padlých a čtvrtou lípu agrární. Javoří mělo na vrcholu rozkvětu i 130 obyvatel, hospodu, dva krejčí, ševce i malou textilní továrničku. Do 50. let 20. století tu prosperovaly dva mlýny. Záplavy tu bývaly daleko ničivější nežli ty 20. srpna 2001. Shora se valily klády a balvany. Větrné smrště se hnaly od Bělohradu, bouře otřásaly staveními v základech. O tom vypráví kronika, kterou začal psát v roce 1920 Ignác Kraus, řídící učitel v.v. a kterou dnes vede pan Machek.
29 čp. a 14 stálých obyvatel, to je současnost. Většina chalupářů vyrostla z místních kořenů, jde o potomky zdejších rodů. Snad proto tvoří svépomocnou komunitu a vzájemně si pomáhají. Ochotný je i německý chalupář. Sečení trávy tu není problém, vesnice je upravená, s krásnou skalkou a závějemi pelargonií, voní čistotou. Vyčistit vodní nádrž, zarůstající řasami, přijedou na požádání hasiči z Horní Nové Vsi. Městský úřad poskytuje Dolnímu Javoří dobré zázemí, pomůže, kde je potřeba. Udržuje sjízdnost silnice, na místní komunikaci byl položen asfaltový koberec, instalovány dvě lampy veřejného osvětlení, zhotoveny žlabovky kolem cesty, opravena lávky i poničené koryto řeky. Hladina dusičnanů se snížila téměř k normálu. V čistší vodě se objevuje mihule říční. Až bude upraven zanesený potok, vrátí se snad i pstruzi. Vítr opět přivane libou vůni pstruhů, pečených na másle, jak je dostávali mleči od zdejší mlynářky.
Vesnička, která historicky patřila svou farností k Pecce a školou k Bělohradu, využívá bohaté kulturní nabídky města. Některé zdejší ženy navštěvují pravidelné koncerty a vědí toho o kultuře Bělohradska více než obyvatelé centra.
Koncem května 2002 rozčeřilo poklidný život Dolního Javoří i Mistrovství republiky v orientačním běhu a Podkrkonošský maraton. Pořadatelé zaslouží pochvalu za čistotu a šetrný přístup ke zdejší přírodě. A je to dobře, vždyť jednání o stanovení ochranného pásma v rozsahu navrhované lokality je v plném proudu. Zatím jde o dva památné objekty, mlýn a čp. 13. Důvody návrhu plošné památkové ochrany vesnice?
„Dolní Javoří představuje jeden z nejpočetnějších a nejcennějších souborů roubené lidové architektury v regionu Podkrkonoší. Mimořádně cenné je ale celkové prostředí vesnice, s rozvolněnou zástavbou bez novodobých zásahů, zasazenou v krásném krajinném rámci. Dolní Javoří patří mezi nejhodnotnější vesnické lokality na Jičínsku a splňuje i nejpřísnější kritéria pro vyhlášení památkové zóny.“
Uvidět v dnešní přetechnizované době ve volné přírodě rolníka s koněm, je velmi vzácné. Idylický starosvětský obrázek: kůň pana Josefa Pecha, kterého cestou jistě potkáte, si vykračuje důležité a rozvážně. Není kam spěchat. Esteticky krásná krajina formuje i lidské charaktery. Přejeme Dolnímu Javoří, ať si dobře opatruje pěkné sousedské vztahy. Ať zapadající slunce opouští vesničku ve stejném smíru, v jakém ji našlo ráno …!
Bělohradské listy, ročník II., číslo 5/2002