Antonín Frič

Profesor Antonín Frič (1932 – 1913), zoolog, geolog a paleontolog, vědecký pracovník Národního muzea a jeden z prvních českých profesorů Přírodovědecké fakulty pražské Karlo-Ferdinandovy university, přilnul k Lázním Bělohradu jako kvůli svému kloubnímu onemocnění. Anenské slatinné lázně mu přinášely úlevu. Ubytovával se v hotelu Janeček a trávil zde s potěšením každé léto. Jeho zvyk zaznamenávat pro další generace vše, co sám poznal a kolem sebe viděl, jej přivedl na myšlenku zřídit v Lázních Bělohradu městské muzeum, shromáždit tam přírodovědnou sbírku, kterou sám pořídil, a za pomoci několika místních nadšenců zpracovat ojedinělou mapu geologického profilu Bělohradska.

Profesor Frič se celý život snažil o prozkoumání druhohor, té geologické vrstvy, v níž žili dinosauři. Nacházel stopy různých vymřelých živočichů, popsal je, pojmenoval a umístil ve sbírkách Národního muzea, avšak žádný z nich nebyl dinosaurem. Shodou okolností jiný český geolog, Radek Mikuláš, nějakých sto let po Fričovi, měl větší štěstí. Pátral po venkovních místech vydlážděných pískovcem z povrchového lomu „Krákorka“ u Červeného Kostelce, kde se již krátce předtím objevily náznaky života dinosaurů. Jedním z nadějných míst, vydlážděných tímto pískovcem, byla horní část Botanické zahrady hlavního města Prahy v Troji, kde pod betonovými květináči jednoho dne nalezl skutečnou stopu dinosaura. Pro představu – tento ještěr vypadal podobně jako krocan a byl dlouhý asi 2,5 m. V dubnu 2011 se konalo slavnostní předání originálu dvou stop Přírodovědecké fakultě University Karlovy a místo nálezu bylo opatřeno věrnou kopií a naučnou tabulkou. Tušení profesora Antonína Friče se naplnilo: v Čechách, a to dokonce ve Východních Čechách, dinosauři skutečně žili.

Myšlenka na zřízení městského muzea napadla činorodého profesora Friče v roce 1903. Tehdy mu bylo 71 let. Přesvědčil městskou radu, aby věnovala pozemek v centru města na výstavbu muzea, na dálku vyřizoval nutné formality, angažoval pražského architekta Ottu Tilleho, který navrhl budovu ve formě menšího antického chrámu a popoháněl i stavební práce.

Prohlášení komitétu pro postavení místního muzea, z něhož je tato ukázka, sepsal profesor Frič v září 1903 a již následujícího roku, v září 1904, se muzeum s velkou slávou otvíralo. Z prohlášení jasně vysvítá vřelý vztah profesora Friče k Lázním Bělohradu. Frič byl fascinován různorodou povahou geologického podloží Bělohradska a usoudil, že je v Bělohradě a okolí dostatek materiálu pro shromáždění sbírek. Jeho záměrem bylo upozornit na dávnou historii, přírodu i  novodobé dějiny místa, seznámit s ní obyvatele, zejména děti a studenty.  Jeho nasazení pro dobré vzdělání mladých lidí a zvláště pro poznávání přírody bylo mimořádné.

Kromě vědecké práce se profesor Antonín Frič zabýval ve svém volném čase geologickými přednáškami, v nichž s radostí sdílel s posluchači své nové objevy a nálezy.  Všude, kde působil, podporoval veřejně prospěšná díla, o čemž svědčí např. i jeho zájem o chov ryb v zemích Koruny české, dlouholeté vydávání časopisu „Vesmír“, nelehké prosazení nákupu kostry velryby pro Národní muzeum, stejně jako jeho novátorská snaha o zakládání muzeí, řádného třídění a systematického uspořádání sbírek. Celý svůj dospělý život publikoval v odborném tisku. Léta přispíval do časopisu „Živa“, který založil Jan Evangelista Purkyně, a tento časopis na jeho počest dodnes uděluje Cenu Antonína Friče nadějným mladým přírodovědcům.

Originální stavba bělohradského místního muzea nemá nikde jinde obdoby. Nejenže si  profesor Frič přál, aby tato jedinečná stavba připadla právě Lázním Bělohradu, ale přál si též, aby významné stopy historie Bělohradska měly důstojný příbytek. A to se také stalo. Malý parčík před muzeem, v blízkosti školy a kostela, se brzy stal významným memoriálním místem. V roce 1915 byla před muzeem vysazena lípa a vztyčen kámen s letopočtem, upomínající na pětisté výročí upálení Mistra Jana Husa. V období mezi dvěma válkami se antický chrámek rozrostl o dvě symetrická křídla, na kterých byly umístěny desky se jmény padlých v první světové válce a zároveň byly přírodopisné sbírky rozšířeny  o předměty národopisné povahy, o skromné upomínky na předměty denní potřeby obyvatel Bělohradu. V roce 1928 byla v parčíku před muzeem vztyčena busta bělohradského rodáka Karla Václava Raise od známého sochaře z Nové Paky, Bohumila Kafky. Od té doby se již sbírky nerozšiřovaly, vše zůstalo jako za dob Fričových, včetně originálních skříní, které profesor Frič k uložení sbírek navrhl.

Ulice, v níž stojí muzeum, se původně jmenovala Fričova. Po druhé světové válce byla přejmenována na Vojtíškovu, neboť za heydrichiády byla popravena celá rodina Jana Vojtíška, majitele tiskárny v protějším domě čp. 91, který se snad dopustil „přečinu“ tiskem protiněmeckých letáků.

Padesátá léta minulého století znamenala útlum; Annamariánské lázně se staly zotavovnou pro pracující Revolučního odborového hnutí a místní historie začala ztrácet na významu. V sedmdesátých letech jakoby životnost Fričova muzea skončila, a ačkoliv to znamenalo ohrožení některých sbírkových předmětů a archiválií,  město se o opravy nestaralo. V téže době došlo i k nenávratnému poškození několika architektonicky významných secesních budov mezi městem a lázněmi od stavitelů Klečky a Poličanského, jejich vnější výzdoba byla otlučena a nahrazena břízolitovou omítkou. V některých domech došlo dokonce k výměně původních oken za typizovaná okna, která se tehdy šířila po českých zemích jako stavební mor. Tím ztratil Bělohrad něco ze svého lázeňského koloritu.

Ani devadesátá léta se nepodepsala kladně v osudu města. Došlo k spekulativnímu prodeji např. historické pošty a Pižlova domu na Malém náměstí, staveb, které byly v rušném provozu za dob Fričových. Obnovilo se však mozaikové dláždění v centru města, pro poznání krajiny byly zřízeny cyklostezky a lavičky na místech s dalekým výhledem v bělohradském okolí.

Rod Antonína Friče patří k několika slavným v Čechách, podobně jako třeba rod Františka Palackého, J. E. Purkyně a dalších, jejichž zakladatelé patřili k obrozenecké vrstvě české společnosti v 19. století. Zakladatel rodu – Josef František Frič, byl právník, který zavedl češtinu do soudní praxe. Oba jeho synové se vyznamenali: básník a spisovatel Josef Václav Frič jako revolucionář roku 1848, Antonín Frič jako profesor přírodních věd na Pražské universitě.

Synové J. V. Friče, Jan a Josef, se zapsali do českých dějin tím, že založili hvězdárnu v Ondřejově a po jejím uvedení do provozu v roce 1928 ji předali do vlastnictví republice Československé.  Další z příslušníků rodu, Alberto Vojtěch Frič, synovec Antonína Friče, se stal cestovatelem zaměřeným na život Indiánů Jižní Ameriky. V rodině si vymohl, že bude studovat kaktusy, ale svými etnografickými sbírkami nakonec zaplnil značnou část Náprstkova muzea v Praze. Dlouho se nevědělo, že měl v Paraquayi indiánskou dceru, až do Čech pronikla zpráva, že tato žena ve věku 104 let v roce 2009 zemřela. Vnuk Alberto Vojtěcha Friče, Pavel, s manželkou Yvonnou se nyní snaží fotograficky zachytit a předat vzpomínky na svého děda, ale hlavně seznámit veřejnost s občanským sdružením Checomacoco, které „jejich“ kmenu v Paraquayi pomáhá. O pomoc požádal vnuk doni Herminie Ferreira Fric, Roberto Ferreira Fric.  Současným nejmladším nositelem jména je Antonín, syn Pavla a Yvonny Fričových.
Také Martin Frič, synovec Alberto Vojtěcha Friče, se zapsal do české historie, jen v jiném oboru. Byl profesorem na AMU, režisérem, z jehož dílny vyšlo neuvěřitelných 51 filmů včetně mnoha slavných, natočených např. s Voskovcem a Werichem, dále nezapomenutelných filmů jako byly Mravnost nade vše, Škola základ života, Kristián, Hotel Modrá hvězda, Prstýnek, Císařův pekař, pekařův císař,  Princezna se zlatou hvězdou na čele a dalších. V roce 1965 získal titul národního umělce, v srpnu 1968, po invazi vojsk Varšavské smlouvy, svůj život dobrovolně ukončil.

Sedm slavných příslušníků rodu, k němuž patřil i „náš“ Antonín Frič, ať je pro nás inspirací, pobídkou k práci pro všeobecné blaho,. Na konci devatenáctého století vznikly slatinné lázně a krátce nato se života města dotkla slavná osobnost. Byl to hvězdný okamžik Lázní Bělohradu. Ať se dále uchová památka na českého vědce, který Bělohradu věnoval kus svého života.

Milena Černá