Alois Mindl
Zpět
První bělohradský lázeňský lékař MUDr. Alois Mindl
Tři osoby mají největší zásluhu na vzniku bělohradských lázní. Bratr hraběcího lesmistra major Schubert, který poznal léčivé účinky rašeliny při léčení v západočeských lázních a upozornil na mohutné ložisko rašeliny v bělohradské Bažantnici. Dále hraběnka Anna z Asseburgu, která v roce 1883 koupila bělohradské panství a začala s místní rašelinou provádět léčebné pokusy. V roce 1885 potom založila lázně a její jméno je dodnes v jejich názvu. Třetím byl zámecký lékař MUDr. Alois Mindl, který připravoval první slatinné koupele a stal se tak prvním lázeňským lékařem.
MUDr. Alois Mindl se narodil v roce 1850 v Sobčicích, studoval na jičínském gymnasiu a na pražské lékařské univerzitě. V roce 1884 se stal lékařem v Bělohradě a už po roce začal předepisovat a připravovat první slatinné koupele. Zpočátku v dřevěné budově Na sádkách, kde byly upraveny vodní vanové lázně na 6 koupelen. Pověst o léčivosti bělohradské slatiny se rychle šířila i díky lékařskému vedení MUDr. Mindlem, takže v roce 1887 využilo slatinné koupele už více než 200 pacientů. V roce 1888 byly lázně oficiálně uznány za léčivé s označením sirné slatinné lázně a v roce 1891 byl vystavěn nový lázeňský dům ve švýcarském slohu, kde MUDr. Mindl mohl předepisovat slatinné koupele už ve 12 koupelnách.
Doktor Alois Mindl působil v Bělohradě padesát let. Byl nejen výtečný a oblíbený lékař, ale i velmi činorodý občan. V roce 1910 se stal na osm let starostou města, zasedal v předsednictvu Občanské záložny jako člen, místopředseda i předseda, spolupracoval s místními ochotníky. Pro ně napsal pod jménem U. Bělohradský vtipnou veršovanou divadelní hru s názvem „Dlouhý, Široký a Bystrozraký“ a podtitulem „Velká komedie o 3 jednáních s kalafunou, blesky, hromy, hady, ještěrkami, draky a jinými potvorami, pro tentokrát bez čerta“. V sešitku, který tiskem vydal ke hře Josef Bičiště v Bělohradě, je poznámka „rytířská tato komedie provedena byla s velkým úspěchem dne 25. února 1900 ochotníky bělohradskými“.
Brzy po vypuknutí první světové války postihlo Mindlovu rodinu neštěstí. Syn JUDr. Josef Mindl onemocněl na frontě úplavicí. Otec se za ním vydal s léky, ale syna, který byl nejen právníkem, ale i znamenitým hudebníkem a hudebním kritikem, nezachránil.
Dcera doktora Mindla se provdala za JUDr. Bohuslava Dvořáka a celá rodina, k níž patřili vnuci MUDr. Aloise Mindla Bohuslav a Miloš, do Bělohradu pravidelně jezdila. JUDr. Bohuslav Dvořák působil ve Spolku rodáků a přátel Lázní Bělohradu v Praze a obětavě pomáhal při přípravě Jubilejní výstavy v roce 1935.
První bělohradský lázeňský lékař MUDr. Alois Mindl po čtyřiceti osmi letech odešel na odpočinek a v roce 1934 zemřel. Svou prací a zásluhami se zařadil k lidem, na které by Bělohrad neměl zapomenout.
Ze vzpomínek lázeňského lékaře MUDr. Aloise Mindla
Několik roků dojížděl do našich lázní dvakrát týdně zelinář z osady P. Měl k tomu příležitost. Vyjel v těch dnech vždy časně ráno se zeleninou do horských měst J. a V., a když se vracel zpět, vždy se zastavil u nás v lázních na hodně hustou slatinnou lázeň, ve které pobyl půldruho hodiny. Tak to měl smluveno s lázeňským pomocníkem. Proč si takovou koupel poroučel? Inu – aby se v ní pořádně vyspal. Jednou nebylo možno milého zelináře nalézt, až teprve za dvě hodiny ho našel druhý pomocník, který prvního vystřídal. Zelinář v koupeli ještě chrupal. Pro jistotu, aby už příště ve vaně neusnul, musel zpívat. Jelikož jiných písní neuměl, zpíval samé mariánské, a to pomohlo. Ženy, koupající se ve vedlejších kabinách, se přidávaly. V tu dobu bylo v lázních jako v kostele.
Jiná epizodka: Jedna paní, když měla vlézt do vany se slatinou, přikryla ji celou, aby se nezamazala, bílým prostěradlem, a teprve na něj si lehla. Pomohlo-li jí to, není známo, ale ona si takové užívání koupele pochvalovala.
Ještě jedna příhoda: Pacient místo do lázní zašel do Nového dvora, kde se tehdy chovaly ovce. Požádal ovčáka, aby mu v ovčí mrvě vykopal hluboký dolík, revmatik se svlékl, sedl do dolíku a ovčák ho mrvou po pás zahrabal. Muž v ní seděl celou hodinu. Jak mu to pomohlo, nevím, ale pacient strašně páchl. Chtěl pak v lázních vodové koupele, aby se trochu očistil a mrvou nepáchl, ale nebylo mu to dovoleno.
(psáno v červenci 1932)
autoři: Marie Klůzová, Pavel Šubr, foto: archiv
